Tokio Hotel jsou poslední největší evropskou teen pop kapelou. Není to přesně Boy Band, ale rocková kapela, která vyrostla přes fan časopisy jako "Bravo".
Jsou jako Hanson, ale víc emo, s piercingy a tetováními včetně dlouhých vlasů. Ve skutečnosti, dva jsou taky bratři, dvojčata Bill a Tom Kaulitzovi, synové kytaristy, který je dostal do svět muziky velmi brzy.
Předtím než jim bylo dvanáct let, měli první kapelu jménem Devilish. Na jeden jejich koncert kdysi přišli Georg Listing (basa) a Gustav Schäfer (bicí), se kterými vytvořili později Tokio Hotel.
Bill, který je zpěvák a píše texty má ambiciózní vzhled teen idola, už se objevil v TV show "Kinder Star Search". "To všechno bylo kvůli sázce s mým bratrem o dívku", říká Bill. Bylo to v roce 2003, kde byli objeveni producentem Peterem Hoffmanem, který jim dal kontrakt se Sony, který ale smlouvu zrušil, když jim bylo 13 a předtím než začali nahrávat první album.
S pomocí velké produkce, lidi, kteří předtím pracovali například s Jewelem, Faith Hill nebo Falcem, jejich debutové album Schrei, které vyšlo v roce 2005 v létě, vydali pod jinou hlavní společností Universal a díky velkému ohlasu na "Durch den Monsun" se stali jejich "jedničkou" v německých a evropských hitparádách, kde jsou doteď. Po mnoha oceněních, kapela přehrála v dalším roce svoje písně, protože Billův hlas se v 16 změnil.
Tokio Hotel začali být velmi populární mezi děvčaty, s jejich druhým album "Zimmer 483", se vydali na evropské turné. Na mezinárodní scénu tohoto roku, přehráli svoje největší hity pod názvem "Scream", je to album s rockovými písněmi a baladami, který mluví o typických problémech mladých. Mluví se o nich jako o velmi mladé a nejúspěšnější kapela z Německa za posledních dvacet let.
Jsou jako Hanson, ale víc emo, s piercingy a tetováními včetně dlouhých vlasů. Ve skutečnosti, dva jsou taky bratři, dvojčata Bill a Tom Kaulitzovi, synové kytaristy, který je dostal do svět muziky velmi brzy.
Předtím než jim bylo dvanáct let, měli první kapelu jménem Devilish. Na jeden jejich koncert kdysi přišli Georg Listing (basa) a Gustav Schäfer (bicí), se kterými vytvořili později Tokio Hotel.
Bill, který je zpěvák a píše texty má ambiciózní vzhled teen idola, už se objevil v TV show "Kinder Star Search". "To všechno bylo kvůli sázce s mým bratrem o dívku", říká Bill. Bylo to v roce 2003, kde byli objeveni producentem Peterem Hoffmanem, který jim dal kontrakt se Sony, který ale smlouvu zrušil, když jim bylo 13 a předtím než začali nahrávat první album.
S pomocí velké produkce, lidi, kteří předtím pracovali například s Jewelem, Faith Hill nebo Falcem, jejich debutové album Schrei, které vyšlo v roce 2005 v létě, vydali pod jinou hlavní společností Universal a díky velkému ohlasu na "Durch den Monsun" se stali jejich "jedničkou" v německých a evropských hitparádách, kde jsou doteď. Po mnoha oceněních, kapela přehrála v dalším roce svoje písně, protože Billův hlas se v 16 změnil.
Tokio Hotel začali být velmi populární mezi děvčaty, s jejich druhým album "Zimmer 483", se vydali na evropské turné. Na mezinárodní scénu tohoto roku, přehráli svoje největší hity pod názvem "Scream", je to album s rockovými písněmi a baladami, který mluví o typických problémech mladých. Mluví se o nich jako o velmi mladé a nejúspěšnější kapela z Německa za posledních dvacet let.
Zpíváte v angličtině, ale potřebujete německého překladatele pro vaše interview.
Bill: Ano, bohužel, moc jsem při angličtině spal. Jsme schopni zpívat v angličtině, ale i přes to preferujeme pro zpívání v němčině, abychom si byli jisti tím, co říkáme. Brzy ale doufáme, že budeme schopni dělat interview bez nějakého překladatele.
Výzva
Už Rammstein ukázali, že je tu možnost mít úspěch, i když zpíváte německy, musíte přehrát své hity do angličtiny. Bylo to vaše rozhodnutí nebo to muselo být kvůli mezinárodnímu vydání?
Tom: Samozřejmě, že můžete být úspěšný mimo Německo a zpívat německy. Ve skutečnosti to máme v mnoha zemích, kde se nemluví našim jazykem. Ale rozhodnutí zpívat v angličtině jsme zvolili všichni. Je to výzva se kterou jsme souhlasili, protože jsme chtěli, aby každý porozuměl našim textům, které jsou pro nás velmi důležité.
Bylo těžké zpívat v jazyce, který neznáte?
Bill: Byla to velká změna a samozřejmě, že to bylo těžké, ale jsme na výsledek velmi pyšní. Myslíme si, že ty písně stále mají svého ducha z originality a zapadly do změn, který být měly. Když jsme nahráli skoro polovinu písní z alba, bylo mi jenom 13 nebo 14 a měl jsem absolutně odlišný hlas. Musel jsem zpívat ve vyšším tónu a museli jsme znovu nahrát tu muziku, aby do toho ladila. Ale písně vyspěli, díky času, taky jsme jako kapela vyspěli. Kolem jazyků, je tu takový univerzální jazyk muziky.
Za vašimi alby je množství producentů, z jakého hlediska jsou oni zodpovědní za vaše písně? Bojíte se, kvůli vašemu mládí, že nejste bráni vážně?
Tom: Pracovali jsme s mnoha lidmi, ale účastníme se u všeho nahrávání, produkce a všech pozdních procedur. Nemůžeme si představit, že pro nás někdo píše, nebo nám říká, co zpívat či dělat.
Bill: Když, jenom v 16, jsme začali být úspěšní, báli jsme se, že nebudeme bráni vážně nahrávací společností, takže první boj byl takový, že jsme museli mít kontrolu nad naší muzikou a všem kolem kapely. Náš program je pestrý a potřebujeme pracovat s lidmi, ale není tu tým, který rozhoduje jaký je Tokio Hotel. Nejsme marketingový produkt pro fanoušky nebo něco takového. Jsme normální kapela se sílou se rozhodovat, kde budeme hrát, s kým pracovat nebo která interview budeme dělat. Nikdo nám nikdy neřekl, co nosit nebo jak znít. V muzice a módě, se rozhodujeme svobodně.
Nemáte jasný hudební styl. Ve který hudbě máte vzory?
Tom: Každý z nás poslouchá velmi rozdílné věci, každého druhu, od emo nebo hard rock kapely jako AC/DC, Aerosmith nebo Metallica, ke kapelám jako Foo Fighters, hip hop a další rockové kapely nebo dokonce i staré interprety jako Bowie nebo Nena, které má rád hodně můj bratr.
Bill: Každý z nás má rád něco svého, ale když jsme spolu, tak přijdeme ke stylu Tokio Hotel. Je to něco, co k nám za tu dobu zapadlo, hlavně od doby, co jsou Gustav a Georg v kapele.
Jak jste se poznali?
Georg: Gustav a já jsme chodili do stejné hudební školy a jednoho dne jsme byli v publiku, odkud jsme viděli hrát Billa a toma v hospodě v Magdeburgu. Líbili se nám, začali jsme si s nimi povídat a stali se přáteli. Když jsme je viděli hrát na keybord místo basy a bicích, přišli jsme s nápadem vytvořit kapelu.
Bill: Můj bratr a já jsme začali s muzikou, když nám bylo sedm let nebo nějak tak, ovlivněni našim tátou, který je kytarista. V devíti jsme hráli nějaké malé koncerty. Od doby, co jsme v Tokio Hotel, věci jdou rychle, ale naše začátky byli jako začátky jiných kapel.
Po svých 16 letech jste začali dobývat úspěch v Evropě, nemyslíte si, že to jde příliš rychle?
Bill: Ano, protože ve skutečnosti tomu tak je. Jednoho dne jsme psali a krátce potom jsme měli interview, další den hráli a potom obdrželi cenu...Všechno šlo velmi rychle, vídáme naše přátele a naši rodinu, jak nejčastěji můžeme. Už jsme takhle po tři roky, známe se velmi dobře, a hlídáme se, aby na nás úspěch neměl velký vliv. Kdyby někdo z nás se změnil díky úspěchu, řekli bychom mu to.
přeložila Evelyn pro http://kaulitz-twins-4ever.blog.cz
Bill: Ano, bohužel, moc jsem při angličtině spal. Jsme schopni zpívat v angličtině, ale i přes to preferujeme pro zpívání v němčině, abychom si byli jisti tím, co říkáme. Brzy ale doufáme, že budeme schopni dělat interview bez nějakého překladatele.
Výzva
Už Rammstein ukázali, že je tu možnost mít úspěch, i když zpíváte německy, musíte přehrát své hity do angličtiny. Bylo to vaše rozhodnutí nebo to muselo být kvůli mezinárodnímu vydání?
Tom: Samozřejmě, že můžete být úspěšný mimo Německo a zpívat německy. Ve skutečnosti to máme v mnoha zemích, kde se nemluví našim jazykem. Ale rozhodnutí zpívat v angličtině jsme zvolili všichni. Je to výzva se kterou jsme souhlasili, protože jsme chtěli, aby každý porozuměl našim textům, které jsou pro nás velmi důležité.
Bylo těžké zpívat v jazyce, který neznáte?
Bill: Byla to velká změna a samozřejmě, že to bylo těžké, ale jsme na výsledek velmi pyšní. Myslíme si, že ty písně stále mají svého ducha z originality a zapadly do změn, který být měly. Když jsme nahráli skoro polovinu písní z alba, bylo mi jenom 13 nebo 14 a měl jsem absolutně odlišný hlas. Musel jsem zpívat ve vyšším tónu a museli jsme znovu nahrát tu muziku, aby do toho ladila. Ale písně vyspěli, díky času, taky jsme jako kapela vyspěli. Kolem jazyků, je tu takový univerzální jazyk muziky.
Za vašimi alby je množství producentů, z jakého hlediska jsou oni zodpovědní za vaše písně? Bojíte se, kvůli vašemu mládí, že nejste bráni vážně?
Tom: Pracovali jsme s mnoha lidmi, ale účastníme se u všeho nahrávání, produkce a všech pozdních procedur. Nemůžeme si představit, že pro nás někdo píše, nebo nám říká, co zpívat či dělat.
Bill: Když, jenom v 16, jsme začali být úspěšní, báli jsme se, že nebudeme bráni vážně nahrávací společností, takže první boj byl takový, že jsme museli mít kontrolu nad naší muzikou a všem kolem kapely. Náš program je pestrý a potřebujeme pracovat s lidmi, ale není tu tým, který rozhoduje jaký je Tokio Hotel. Nejsme marketingový produkt pro fanoušky nebo něco takového. Jsme normální kapela se sílou se rozhodovat, kde budeme hrát, s kým pracovat nebo která interview budeme dělat. Nikdo nám nikdy neřekl, co nosit nebo jak znít. V muzice a módě, se rozhodujeme svobodně.
Nemáte jasný hudební styl. Ve který hudbě máte vzory?
Tom: Každý z nás poslouchá velmi rozdílné věci, každého druhu, od emo nebo hard rock kapely jako AC/DC, Aerosmith nebo Metallica, ke kapelám jako Foo Fighters, hip hop a další rockové kapely nebo dokonce i staré interprety jako Bowie nebo Nena, které má rád hodně můj bratr.
Bill: Každý z nás má rád něco svého, ale když jsme spolu, tak přijdeme ke stylu Tokio Hotel. Je to něco, co k nám za tu dobu zapadlo, hlavně od doby, co jsou Gustav a Georg v kapele.
Jak jste se poznali?
Georg: Gustav a já jsme chodili do stejné hudební školy a jednoho dne jsme byli v publiku, odkud jsme viděli hrát Billa a toma v hospodě v Magdeburgu. Líbili se nám, začali jsme si s nimi povídat a stali se přáteli. Když jsme je viděli hrát na keybord místo basy a bicích, přišli jsme s nápadem vytvořit kapelu.
Bill: Můj bratr a já jsme začali s muzikou, když nám bylo sedm let nebo nějak tak, ovlivněni našim tátou, který je kytarista. V devíti jsme hráli nějaké malé koncerty. Od doby, co jsme v Tokio Hotel, věci jdou rychle, ale naše začátky byli jako začátky jiných kapel.
Po svých 16 letech jste začali dobývat úspěch v Evropě, nemyslíte si, že to jde příliš rychle?
Bill: Ano, protože ve skutečnosti tomu tak je. Jednoho dne jsme psali a krátce potom jsme měli interview, další den hráli a potom obdrželi cenu...Všechno šlo velmi rychle, vídáme naše přátele a naši rodinu, jak nejčastěji můžeme. Už jsme takhle po tři roky, známe se velmi dobře, a hlídáme se, aby na nás úspěch neměl velký vliv. Kdyby někdo z nás se změnil díky úspěchu, řekli bychom mu to.
přeložila Evelyn pro http://kaulitz-twins-4ever.blog.cz